Svetlana Alexievich: Černobyľská modlitba

Název: Černobyľská modlitba (kronika budúcnosti) / Чернобыльская молитва

Autor: Svetlana Alexievich
Překlad: Silvia Šalátová

Nakladatelství: Absynt, 2017 (edice Prekliati reportéri)

Počet stran: 320

Hodnocení: ★★★★★

„Milá čitateľka, milý čitateľ, jadrová apokalypsa v černobyľskej atómovej elektrárni, to nie je žiadny vzdialený vojnový konflikt, o ktorom vieme len z dejepisu. Nehodu z Černobyľa majú mnohí z nás v živej pamäti - a nielen nehodu samotnú, ale aj jej následky. Svetlana Alexijevič opäť skladá koláž z hlasov stoviek ľudí - tentoraz sú to tí, ktorých sa havária v Černobyle bytostne dotkla. Každá ďalšia kniha Svetlany Alexijevič je pre nás veľkým sviatkom. A tak je to aj teraz s Černobyľskou modlitbou.”

Svetlana Alexievich je rusky píšící novinářka a první běloruská spisovatelka, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu (za rok 2015). Napsala hned několik úspěšných knih, které se zabývají historickými událostmi a to často z pohledu těch, na které se často zapomíná, například příběhy žen a matek, kterým se domů nevrátili manželé nebo děti. Mezi její nejznámější knihy patří například Vojna nemá ženskú tvár, Zinkoví chlapci nebo Časy zo second-handu: Koniec červeného človeka (všechny knihy včetně Černobyľskej modlitby vyšly i v češtině, nicméně zatím ne pod nakladatelstvím Absynt, které bych tímto ráda podpořila).

„Išiel som a myslel som si, že tam bude všetko pokryté sivým popolom. Čiernou sadzou. Ako na tom Briuľovom obraze Posledný deň Pompejí. Ale tam... Prídeš, a tam - krása. Nádhera! Kvitnúce lúky, mäkká jarná zeleň lesov. A toto obdobie práve milujem... Všetko ožíva... Rastie a spieva... Najviac ma prekvapila práve táto kombinácia krásy a strachu. Strach se prestal odlišovať od krásy a krása od strachu. Práve naopak... Keď na to teraz hľadím, bolo to naopak... Neznámy pocit smrti...”

Černobyľká modlitba není klasickou reportáží jako byla Urbanova Všem sráčům navzdory. Jak je napsáno již v úvodní anotaci, kniha je „kolážou z hlasov stoviek ľudí” - jakýmisi monology lidí, kteří havárii přežili a často stále bydlí v zamořených oblastech. Jsou to výpovědi žen, které se staraly o své umírající muže a nemocné děti, a výpovědi mužů, kteří se snažili likvidovat následky havárie, přičemž většina z nich kvůli tomu přišla o život nebo přinejmenším o své zdraví. Především jsou to ale osobité příběhy Bělorusů, díky kterým můžeme nahlédnout do jejich způsobu života, který se tolik liší od toho západního. Můžeme nahlédnout do nitra lidí, kteří se nehodlají vzdát svého domova a žijí v zamořených oblastech přes všechna varování a příkazy k evakuacím. Lidí, pro které je problém pochopit, co se vlastně stalo. Protože se nikdy nic podobného nestalo předtím. Protože vědí, jak se mají chovat, když nastane válka, ale nevědí, jak se zachovat v takovém případě - když to vypadá, že se vlastně nic neděje, nikdo neútočí, nikdo nestřílí. Ale lidé najednou nesmějí jíst vlastní plodiny, trhat květiny nebo ležet v trávě, mají opustit vlastní domovy... A nikdo jim nevysvětlí příčinu. Protože komunistický režim zachovává vše přísně tajné, protože moc a stát je důležitější než lidé v něm. Hlavně nešířit paniku. Ale nikdo neví, jak se chránit a nikdo neví, jak je ochrana důležitá a jaké mohou být následky. Datum 26. dubna 1986 už ale zůstane všem vryté v paměti.

„Hrôza... Stala sa niečím obvyklým, dokonca banálnym. Aj my sme sa tak zmenili, že dnešná hrôza na obrazovke musí byť hroznejšia ako tá včerajšia. Ináč to už nie je hrozné. Prekročili sme hranicu...”

Černobyľská modlitba je skvělá kniha sestavená z těchto silných příběhů, ve které, jak jsem zmínila, nevidíme jenom obraz reality černobylské tragédie očima přímých účastníků, ale také politickou situaci a postoj státu, ve který velká většina lidí bezmezně věřila; lidé se dobrovolně hlásili na pomoc a nikdo nelitoval ničeho, co pro to udělal, nikdo se nevzepřel, ne ze slabosti nebo strachu, ale proto, že to všichni brali jako svou povinnost. S čímž souvisí třetí „linka” příběhu, a tím je náhled do způsobu uvažování, myšlení a cítění místních lidí, kteří nejsou tak ovládáni konzumní společností, záleží jim na vlastním domovu, rodina je u nich na prvním místě, mají velký vztah k přírodě...

„No a celkom na záver cesty ponúkajú milovníkom extrémnej turistiky piknik s obedom z ekologicky čistých potravín a červeným vínom. A ruskou vodkou. Nasľubujú vám, že za deň strávený v zóne dostanete dávku menšiu ako pri vyšetrení röntgenom. 

... 

Navštívte jadrovú Mekku... za dostupné ceny...”

Černobyľská modlitba je kniha, kterou by si měl každý přečíst předtím, než se bude chtít účastnit zájezdu do Černobylu. Možná o tom začnete trochu víc přemýšlet.

Znáte autorku Svetlanu Alexievich? Četli jste nějakou její knihu nebo to máte v plánu?